< návrat zpět

Uniformy

Stejnokroj činí ze svého nositele posla jednotné myšlenky.

 

  • Vojenská uniforma jako prazáklad všech stejnokrojů ovlivnila i řadu jiných povolání, v jejichž službě se vyžaduje určitá kázeň, sebedisciplína a vizuální odlišení od dalších komunit. Stejnokroj do značné míry ovlivňuje chování člověka , dodává jeho činům váhu a činí jeho vystupování rozhodnější a ráznější. Dějiny uniformování byly ovlivňovány módními trendy, tradicemi a vlivy společenskými i politickými. Založení prvních železničních společností přímo vybízelo k odlišení jejich zaměstnanců od cestující veřejnosti a samozřejmě mezi sebou samými, tak aby bylo možné bezevší pochybnosti rozpoznat jakou funkci v komunitě nositel stejnokroje zastává.
  • Na území České republiky se první železniční stejnokroje objevily s vybudování Severní dráhy císaře Ferninanda K.F.N.B. v roce 1839. Stejnokroj byl z modrého sukna, manžety a lemování oranžovo-žluté. Modrou barvu železniční uniformy si přes různá údobí a pokusy s jinými barevnými tóny služební stejnokroj zachoval v podstatě až do dnešních dní.
  • Vznik samostatného státu a Československých státních drah 28.řína 1918 nepřinesl zprvu žádné podstatné změny ve výstroji železničních zaměstnanců. Stále byl v platnosti starý rakousko-uherský stejnokrojový předpis z roku 1914 s jediným rozdílem, kterým bylo odstranění odznaků rakouského státu. Brzy se však začala projevovat materiální nouze ve vystrojování, což přimělo nově vzniklé Ministerstvo železnic urychleně jednat. Po značném úsilí ministerstva a problémech s náhledem na služební hodnosti ze strany zaměstnaců nabylo účinnosti 23.února 1922 “Vládní nařízení o služebním oděvu železničních zaměstnanců státních i soukromých drah.“ Tento předpis přinesl dlouho očekávaný nový stejnokroj. Tmavomodrá barva byla zachována, blůza byla jednoduchého střihu se stojatým límcem, jednotlivé kategorie zaměstnanců se odlišovali barvou kalhot, výložek a distinkcemi v podobě jednostranného okřídleného kola. Ke stejnokroji náležela čepice francouzského střihu tzv. “kastrůlek“, pro výpravčí v červené barvě. Na přední straně se objevil nový odznak ČSD ve formě malého státního znaku obepnutého lipovými ratolestmi. Pracovní oděvy nedoznaly větších změn a většinou byl zachován vzhled daný starým stejnokrojovým předpisem.
  • Další významnou změnu přinesl stejnokrojový předpis z roku 1934. Hlavní rozdíl oproti platnému předpisu bylo zavedení hodnostního označení zaměstnanců na límcích blůz. Rozšířil se sortiment výstrojních součástek a byla předpisem zavedena doplňková černá barva pro některé svršky a kategorie zaměstnanců. Smutnou kapitolou nejen v dějinách našeho státu byla okupace Hitlerovským Německem. Následkem toho bylo zrušení ČSD a vznik protektorátních drah ČMD-BMB. Na stejnokrojích se tato událost projevila především v zavedení nového státního znaku na čapkách. Zajímavostí bylo nasazení žen ve větší míře do dopravní služby a vybavení mužskou uniformou se soukennou čapkou místo „kastrůlku“.

  • V březnu 1939 vyhlásil samostatnost Slovenský štát a převzal dosavadní sítě ČSD na Slovensku prostřednictvím nové organizace Slovenských železnic. Tvůrci nových uniforem se ve stejnokrojovém předpise z roku 1941 snažili výrazně odlišit od stávajících ČSD a jako vzor jim posloužil stejnokrojový předpis Německých říšských drah D.R.G. z roku 1939. Hlavní barvou stejnokroje zůstala tmavě modrá, avšak střih byl zcela změněn, jako doplňková barva byla zvolena černá a šedá. Taktéž byly zavrženy populární “kastrůlky“ a čepice měly nyní vojenský střih a byly odlišné pro jednotlivé kategorie zaměstnanců. Hodnostní třídy byly obdobné s ČSD, označení však bylo mírně rozdílné.
  • Rok 1945 znamenal znovusjednocení Československé republiky a Československých státních drah. Materiální poválečná nouze a nedostatek nových stejnokrojů byl řešen zhotovovýním stejnokrojů z vlastních prostředků, což umožnilo vládní nařízení z roku 1947. Na Slovensku byly používány stále staré stejnokroje podle vzoru 1941 bez odznaků Slovenského štátu. Toto období bylo z hlediska stejnokrojové kázně velmi neuspořádané.
  • Po vzniku státního podniku ČSD v roce 1949 připravilo ústřední ředitelství ČSD návrh na změnu předpisu o úpravě stejnokroje. V návrhu byly podstatné změny jak ve střihu blůz tak v nových čepicích tzv. “brigadýrkách“. Doplňkovou barvou měla být opět černá. Na základě požadavku na přizpůsobení uniforem armádnímu střihu však nebyly tyto stejnokroje zavedeny. Otázkou stejnokrojů se zabývalo Ministerstvo železnic znovu v roce 1952. Stejnokroj vycházel z armádní uniformy z roku 1950, barva byla ponechána tmavě modrá, byla však vypuštěna doplňková černá barva. Poprvé a naposledy se také na železniční uniformě objevily vojenské nárameníky. Po problémech s výkladem a přidělením jednotlivých hodností byl nový stejnokroj zaveden rozkazem ministra dopravy v roce 1954. Na čepici se objevil nový státní znak i symboly pracujícího lidu. Nárameníky byly rozdílné barvy pro jednotlivé kategorie zaměstnanců a objevily se na nich kromě hodností i tzv. odvětvové odznaky. Tento stejnokroj se svým provedením, střihem i distinkcemi nejvíce v historii ČSD podobal vojenským vzorům. Stejný předpis zavedl také slavnostní stejnokroj světlešedé barvy s vojenskými lampasy na kalhotách, ten však byl po třech letech zrušen. Dopravní předpisy z roku 1955 si vynutily také nové označení barevnou páskou na okolku stejnokrojových čepic a to pro vlakvedoucí a vedoucí posunu. Drobné korekce přinesl předpis z roku 1959, hlavní změnou bylo přidělování stejnokroje do osobního vlastnictví zaměstnace a zavedení zvláštního stejnokroje pro personál podniku ČSD Jídelní a lůžkové vozy. K poslední úpravě předpisu z roku 1954 došlo v roce 1963 v souvislosti s vyhlášením Československé socialistické republiky o tři roky dříve. Byl zaveden nový státní znak na čepicích a nové logo ČSD na límcích a okolku čepice.

  • Velká nespokojenost s nepraktickými náramenníky zvanými mezi železničáři “prkýnka“ vedla Ministerstvo dopravy k vypsání výběrového řízení na nové uniformy bez těchto doplňků. Vítězný model byl zaveden rozkazem ministra dopravy v roce 1966. Byl přizpůsoben volnějšímu pohybu, byla ze velmi patrná inspirace běžným civilním společenským oděvem, barva byla zachována tmavěmodrá. Hodnostní označení se přesunulo na límcové výložky, nad náprsní kapsou se objevil vyšitý odznak ČSD. Ženský stejnokroj byl doplněn o letní lodičky nazývané “letušky“. Novému stejnokroji se dostalo ocenění na přehlídce železničních stejnokrojů v Lucemburku, odkud si přivezl nejen diplom ale i zlatou plaketu. V letech 1976 až 82 došlo k velkému přestrojení všech zaměstnanců inovovaným typem stejnokroje. Ten se od stávajících lišil především zaoblením dolních rohů saka a jiným tvarem náprsní kapsy. Stejnokrojová čepice zůstala zachována, u dámské lodičky se přestal používat malý státní znak, novou součástkou se stala letní bundokošile.

  • Drobné změny přinesl stejnokrojový předpis z roku 1985. Jednak upravil počet hodnostních stupňů a dále zavedl hodnostní označení také na bundokošile. Kosmetickou úpravou bylo zavedení fialových výložek pro nejvyšší funkcionáře. V dopravních předpisech z roku 1987 se také objevilo nové označení pro zaměstnance oprávněné řídit jednoduchý posun a to žlutou páskou na stejnokrojové čepici.

  • V roce 1990 dochází ke změně státního znaku a poslední stejnokrojový předpis ČSD z roku 1991 nepřináší kromě této úpravy žádné změny. Podstatnou změnu však přináší v oblasti vlastnictví stejnokroje a to zavedením tzv. výstrojních bodů.
  • Rozdělením Československa na dva samostatné státy přineslo vznik nové organizace České dráhy, které se projevilo pouze sejmutím státních znaků ze stejnokrojové čepice. Zavedení nového loga mělo kromě jiného za následek i úvahy o zavedení nového stejnokroje. Porvé se logo ČD objevilo na nově zavedených síťovaných čepicích, které se však neosvědčily a byly po krátké době staženy. Naplno se mohlo nové logo zaskvět až na stejnokrojích podle výstrojního předpisu z roku 1996, který mimo jiné zrušil hodnostní označení. Stejnokroj má velmi civilní pojetí, barva je temně tmavomodrá s lemováním ve fialové barvě, nové jsou i střihy jednotlivých výstrojních součástek, pro personál vlaků kategorie EC a IC byly některé části stejnokroje pojaty v reprezentativním stylu. Novela stejnokrojevého předpisu z roku 2003 znovuzavedla oblíbené bundokošile v předchozím předpise opomenuté. Novinkou bylo zavedení jmenovek pro všechny zaměstnance ČD a světlemodré šňůry na stejnokrojové čepici pro vlakvedoucí. Stejnokroj zaměstnanců a.s. Jídelní a lůžkové vozy, která se v roce 1992 osamostatnila, je nyní již velmi odlišný od stejnokrojů železničních zaměstnanců. Jako hlavní barva byla zvolena bordů v kombinaci s šedočernou.

zdroj : ČD

  • Od roku 1998 je možné se setkávat i s jinými tuzemskými železničními společnosti, které volí barvu a střih stejnokroje především podle firemních barev organizace a tak se můžeme na některých tratích vidět stejnokroje žlutočerné firmy Viamont nebo zelené firmy Železnice Desná či dokonce růžovočerné firmy Student Agency RegioJet.

            

zdroj: Viamont, Železnice Desná, Student Agency

  • Jako ochranu majetku ČSD a přepravovaného zboží byly již v roce 1934 zavedeny Ozbrojené strážní oddíly železniční OSOŽ. Jejich stejnokroj se nelišil od železničního, byl však doplněn služebním opaskem a rukávovou páskou. Stejnokrojový předpis ČSD z roku 1954 zachoval pro příslušníky Ozbrojené protipožarní ochrany železnic OPOŽ železniční stejnokroj doplněný lodičkou a služením opaskem. Jako odvětvový odznak nosili na náramenících příslušníci OPOŽ dvě zkřížené pušky. Předpis z roku 1966 se dotkl příslušníků OPOŽ stejně jako železničních zaměstnanců a to obdržením nového typu stejnokroje. Od železničního se lišil pouze pletenou šňůrou upevněnou na pravé rameno a nášivkou s iniciálami OPOŽ.
  • K velké změně došlo v roce 1975 se vznikem Sboru ozbrojené ochrany železnic SOOŽ. Její příslušníci dostali zcela nové stejnokroje podobné bývalým stejnokrojům SNB. Na stejnokroj se opět vrátily klasické nárameníky tentokrát v červené barvě, stejnou barvu měl i okolek stejnokrojové čepice. Nárameníky se nosily i na bundokošilích a pláštích. V roce 1985 došlo k úpravě hodností a označení příslušníků SOOŽ tak, aby byly sjednoceny s ostatními ozbrojenými složkami ve státě. Po změně státního zřízení dostali příslušníci identifikační čísla stejně jako policisté. Na konci roku 1992 došlo ke změně SOOŽ na Službu železniční policie a jejím příslušníkům byly postupně přiděleny uniformy shodné s policisty Policie ČR.

Zdrojem informací byla kniha Mojmíra Krejčiříka „Železniční móda“.